Skoro rok po trénování s kondičním trenérem Jakubem Gasmanem jsme objevili na internetu jeho stránku a tak bychom mu do ní chtěli přispět touto „zpovědí“. Byli jsme, tehdy ještě budoucím zeťákem, přesvědčeni, abychom do svého životního stylu přidali více cíleného pohybu k vylepšení naší kondice. Chodit do práce a zpět pěšky nestačí a rekreační jízda na kole nebo rekreační sjezdové lyžování nic neřeší a je potřeba něco udělat s kondicí ve fitku pod odborným dohledem. Ujal se nás ve Frýdku Místku sympatický a vždy vystylingovaný trenér Jakub. Osobně jsem tomu zpočátku dlouhého trvání nedával, protože tělocvičnám a jejich mučícím zařízením jsem se na školách spíše vyhýbal v duchu písně: „Švédská bedna není můj kamarád.“ Spoléhal jsem na to, že moje žena je natolik časově a pracovně vytížená, že ji ten zápal postupně přejde a tak se i já dobrovolně přestanu „týrat“. Ale to jsem se přepočítal. Moji ženu trénování hned zaujalo a oproti mně dosahovala hned od počátku jasně vyšší úroveň. A já nechtěl být tím, kdo to vzdal. Z počátku jsem si tři dny po fitku připadal, že jsem byl zmlácen a že dokonce do mě snad někdo musel kopat. Ale postupně se tělo dokázalo zregenerovat do druhého dne a mohl jsem do práce zase chodit pěšky. Dokonce jsme intenzitu dojíždění do fitka zvýšili z 1x na 2x týdně. Myslel jsem, že časem budu opakováním jednotlivé cviky zvládat lehčeji a pak to bude aspoň trochu zábava. A zase jsem se přepočítal. Trenér nenápadně a podle mě, „zákeřně“ mění cvičební nářadí za náročnější, že ke konci lekce hypnotizujeme nástěnné hodiny, kdy tomu už bude konec. Na rozdíl od ostatních trénujících se u mě žádné endorfiny nedostavují. Snad jen blažený pocit, když se pomalu a opatrně nasoukám do auta a pustím na sebe klimatizaci. To je blaho. Ale výsledky se asi dostavují. Před cvičením, kdy bylo fitko ještě tabu, tak se mé ženě nelíbil hrb na mých zádech a shrbená postava. Ale teď, po necelém roce posilování zad zaregistrovala, že hrb se ztratil. Já si na záda nevidím, tak nevím, ale doufám, že to tak je.